Rodinná idyla

úterý 5. únor 2013 00:44

Když mi bylo asi dvanáct, tak se mě někdo zeptal. “Co myslíš? Jak vypadá rodinná idyla?” Z fleku jsem odpověděla: “No přece tak, že má člověk zdravé děti a muže, na kterého se může spolehnout.” To jsem byla v počátku svého pubertálního období a až za pár let jsem měla zjistit, jak moc jsem se spletla a od pravdy vzdálená asi milion kilometrů.

Je mi pětadvacet. V devatenácti jsem úspěšně a se samými výbornými dokončila střední školu, v jednadvaceti jsem úspěšně nedokončila vysokou školu, protože v té době, kdy se mé kolegyně a kolegové potili nad bakalářskou prací, tak já jsem si v klidu domova kojila svou pár týdnů starou dcerku. Ze všech stran jsem slyšela samé: “Školu jsi si měla dodělat!”, “Jsi blázen, mít takhle mladá dítě, to bylo za nás, ale vy máte úplně jiné možnosti.” a tak dále a tak dále. Já jsem ale věděla své.

Mimochodem - zo, že jsem se dle slov mé matky zbláznila a stala jsem se v jednadvaceti matkou, mi poté, co poprvé uviděla svou vnučku, už v nikdy neřekla.

Není v životě nic krásnějšího, než poprvé spatřit tu osůbku, která se ve vás, v teple a bezpečí, devět měsíců ukrývala a čekala na svůj Velký okamžik. Od toho Velkého okamžiku, kdy se narodí, se vám život otočí o třistašedesát stupňů. Už není žádné JÁ, ale MY a najednou víte, jaké to je bát se o někoho jiného než o sebe. Víte, že od  začátku musíte fungovat jak nejlépe dovedete. Velmi jsem se toho bála, vše pro mě bylo nové. Ale moje tělo a matka příroda to zařídily naprosto dokonale. V noci jsem se začala budit chvíli předtím, než se z postýlky začalo ozývat hladové nebo nespokojené kňourání.

I když jsem byla zpočátku neustále unavená, byla jsem zároveň přímo nabytá novými zážitky, novými poznatky a druhem stále více rostoucí lásky. Až jsem si myslela, že tím vším prostě musím prasknout a vykřičet své štěstí do světa.

Na druhé straně porodního křesla stál můj přítel. I jemu se v tom Velkém okamžiku změní před očima celý svět. Najednou si uvědomí, že už se nebude muset postarat nejen o sebe, svou přítelkyni, ale i svou právě narozenou dcerku. Postaví se k tomu jako chlap. Čelem. Nezná žádné překážky. Přes den, kdyby mohl, tak za mě i kojí. Ale přes noc…příroda mu hold do vínku nedala totéž co mně. Zatímco už čučím do stropu a čekám, kdy se ozve zakňourání, tak ten můj chlap chrápe, až se hory musí zelenat. Slabé zakňourání ani neslyší, jen se převalí na druhý bok a pochrupuje spokojeně dál. Při kojení, abych neusnula, přemýšlím, zda existuje vůbec něco, co ho v noci dokáže probudit.

Teď, po dvou letech, jsem zjistila, že není. Akorát s tím rozdílem, že teď dokáže usnou i u hlasitého zvuku puštěné televize a vůbec mu nevadí, že s ním lomcuju, ať už si jde konečně lehnout do postele. Ale když vidím, že s ním nehne ani buldozer, tak to vzdávám a jdu si zalehnout ke knize. Po chvíli usínám také, ale za chvíli oči opět otevírám a nato se ozve z dětského pokoje: “Maminko, čůůůůůůlat.”

A jak tedy vypadá rodinná pohoda? Tak, že jsou všichni spokojení. Je jedno, zda chrápete, věnujete více času knížce než svému protějšku. Nebo zda vaše dítko zlobí, až občas máte pocit, že už nemůžete dál. Ale přesně to k tomu patří a já můžu říct, že bych za nic na světě neměnila. Jsem ráda, že mám svou ztřeštěnou rodinu! A hlavně, že jsme všichni zdraví!


Monika Štěpková

MonikaPaní Evo, děkuji15:415.2.2013 15:41:03
FanyRodina je rodina14:545.2.2013 14:54:53
josef hejnaFaním vašemu pohledu na svět.08:235.2.2013 8:23:28

Počet příspěvků: 4, poslední 5.2.2013 15:41:03 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Monika Štěpková

Monika Štěpková

Budu se s vámi dělit o názory na mnou přečtené knihy a budu vám nabízet recenze, které vám danou knihu představí. Také se s vámi podělím o můj (občas až moc růžový) pohled na svět.

Jsem matkou na mateřské dovolené a když dcera usne, tak se vrhám do čtení knih a psaní recenzí na ně. A také do psaní svých článků o životě a o tom, co mě právě napadne.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy